Vánoční svátky (Eleanora)

17. září 2015 v 14:19 | Lenny |  Cizinky
Po krátké vsuvce s Miou se opět vracíme do děje. Jako další v řadě tu máme Eleanoru a její Vánoce v Londýně. Přála by si je strávit s celou svojí rodinou, ale neví, kde její matka může být. Doufá, že se aspoň na svátky dostane domů.


Jen co jsem sebe, kufry a Dianu dostala z vlaku, nemeškala jsem a vyběhla před nádraží. Rychle jsem se rozhlédla po autobusu. Zahlédla jsem Alaine, jak spěchá k autobusu směr High Street. Ten bohužel není můj, pomyslela jsem si zoufale a napjatě koukala přes hlavy okolních lidí.


Konečně jsem zahlédla svůj odvoz. Zapískala jsem na svoji fenku a klopýtavě se rozeběhla přes parkoviště. Nastoupila jsem a posadila se k oknu. Vyhlédla jsem a zjistila, že Alainin autobus už opouští parkoviště. Můj autobus se otočil a zamířil do města na opačnou stranu.
Jeho konečnou stanicí byla ulice, kde bydlí Charlotte, tedy Kensington Park gardens. Já vystupovala o dvě stanice dříve. Těšila jsem se za tátou. Bydlel nedaleko divadla Globe, přesněji v ulici Ewer Street. Nemohla jsem se dočkat nějakého představení, protože kdykoli jsem v Londýně, tak si pokaždé najdu čas na navštívení divadla, ve kterém hrál známý spisovatel William Shakespeare.
Zastavili jsme u Trafalgarského náměstí. Nastoupila postarší paní, která jela o zastávku za mnou. Chtěla se posadit vedle mne, ale až na poslední chvíli si všimla mé fenky, která se roztahovala pod celým sousedním sedadlem. Nerudně se na mě starší dáma zakabonila a pokračovala dál.
Konečně moje zastávka. Naštěstí jsem vystupovala jako jediná, takže jsem nikoho svými kufry nezdržovala. Dianka jen vesele štěkla. Poznala to místo. Jen co autobus odjel, rozhlédla jsem se a přešla ulici. Musela jsem ujít asi dva bloky, než jsem se dostala k bytu mého otce. Doufala jsem, že tam uvidím i mámu, kdyby měla nedaleko odtud práci. Moc nadějí jsem si ale nedávala.
Konečně jsem stála u dveří. Sáhla jsem do kapes a zjistila, že kromě peněženky v nich nic nemám. Zasténala jsem. Kam jsem mohla dát ty klíče? Zděsila jsem se, že jsem je nechala v Bradavicích. A aby toho nebylo málo, začaly z nebe padat dešťové kapky.
"Ale to snad né," zoufala jsem si pro sebe. Než jsem však stačila úplně zpanikařit, otevřely se dveře a z nich vyšel mladý pán. Uviděl mě a ochotně mi podržel dveře do činžovního domu.
Oddechla jsem si. Alespoň nezmoknu. Dianě déšť nijak nevadil a naprosto bezstarostně se oklepala. A nebyla by to moje Dianka, kdyby se neoklepala na mě. "Diano, nech toho!" okřikla jsem ji.
Popadla jsem své dva kufry a vyškrábala se do druhého patra. Jelikož mé hledání po klíčích bylo stále bezúspěšné, zaklepala jsem.
Zamračila jsem se, protože nikdo neotevřel. Táta přeci ví, že mám dneska přijet. Proto jsem ještě pro jistotu zazvonila. Opět nic. "Tati, kde jsi," povídala jsem si pro sebe.
Vzdychla jsem a otevřela menší kufr. Byl to spíše kufřík a začala v něm hledat klíče. Prohrabala jsem ho asi třikrát, ale nenašla jsem je. Zaslechla jsem kroky zezdola. "Ať je to táta, ať je to táta …" prosila jsem.
Bohužel, nebyl to táta. Byla to ta postarší dáma z autobusu. Jak se sem tam rychle dostala? Ptala jsem se sama sebe.
Okamžitě mě poznala. "Co tu děláte, slečno?" Odkašlala jsem si. "Přijela jsem za tátou a nemůžu najít klíče. Nevíte, kde by mohl být?"
Paní se na mě podívala jako na obtížný a hloupý hmyz. "Zkoušela jsi práci?" Že mě to hned nenapadlo, vynadala jsem si.
"Ještě ne, protože se mi tam nechce vláčet s kufry a se psem."
Sousedka mého otce trošku poodstoupila a já si přečetla štítek na jejích dveřích. Paní Chambrednová.
Nasadila jsem svůj nejnevinnější a nejmilejší výraz. "Nemohla bych si u vás ty kufry na chvíli odložit, paní Chambrednová?" zamrkala jsem. Bylo vidět, že tato dáma má dobré srdce a trošku mileji se usmála. "Tak dobře. Ale toho psa si vezmeš s sebou." Honem jsem přikývla. "Děkuji vám, jste moc hodná."
Paní Chambrednová odemkla dveře a pomohla mi nasoukat kufry do malé místnůstky vedle dveří. "Hned jak najdeš svého tátu, vyzvedni si ty kufry. Má přijet můj syn s rodinou."
Přikývla jsem. "Nebojte se. A ještě jednou moc děkuji." Popadla jsem Dianu za obojek a honem seběhla ze schodů.
Zastavila jsem se na chodníku. A kam teď? Povzdechla jsem si. Zajímalo by mě, co táta nakukal této dámě, že dělá. Pracoval totiž na ministerstvu kouzel jako bystrozor.
To je strážce zákona a lovec černokněžníků.
Zamračila jsem se. Na ministerstvo se nedostanu, a i kdyby, šla bych za tátou jen kvůli klíčům od bytu? I když je můj otec milý člověk, tohle by ho nepotěšilo.
Našpulila jsem ústa. Tak co mám sakra dělat? Nakonec jsem zapískala na Dianku a vydala se na obhlídku města. Neušla jsem ani sto metrů a zaslechla jsem, jak mě někdo volá.
"Elen! Eleanoro!"
Bleskurychle jsem se otočila a zůstala překvapeně stát. Nakonec jsem zavýskla a s radostně štěkající fenkou po boku se vrhla mámě do náruče.
Políbila mě do vlasů a já vzhlédla. "Ahoj, mami. Co tady děláš?"
"Jsou přeci Vánoce. Rodina má být pohromadě." Pak se zamračila. "Kde máš věci?"
Znejistěla jsem. "No, on táta není doma a já nemohla najít klíče. Na chodbě jsem se potkala s paní Chambrednovou a ta byla tak laskavá a dovolila mi, abych si u ní kufry nechala."
Pak jsem se zarazila. "Mimochodem, nevíš, kde je táta? Měl tu na mě čekat."
Mladá žena přikývla. "Kontaktoval mě, že má na ministerstvu ještě nějakou práci. Okamžitě jsem se vydala na nádraží, ale už tam bylo pusto. Jsem ráda, že jsem nemeškala, jinak bychom se nepotkaly."
Vzala mě za ruku. "Tak pojď. Sice ještě nesněží, ale je zima." V tom okamžiku jsem si všimla, že těžké dešťové kapky se změnily na drobný deštík. Zavolala jsem na svoji dalmatinku a s mámou vešla do dveří.
Paní Chambrednová byla překvapená, že si své věci vyzvedávám tak brzy. Stručně jsem jí vysvětlila, co se za posledních deset minut stalo a honem přesunula kufry do tátova bytu. Rozloučila jsem se, když se na schodech objevil syn milé sousedky. Mávnutím ruky se rozloučila a honem se věnovala třem vnoučatům.
Když jsem si vybalila obrovský kufr, konečně jsem nalezla ztracené klíče. Udivovalo mě, jak se mohly dostat k učebnicím. Zazvonil zvonek a já vylítla z pokoje.
Máma na mě volala z kuchyně. "Elen, otevři prosím." Celým bytem se linula vůně pečeného cukroví.
Přiskočila jsem se dveřím a zůstala jsem, podruhé za tento den, překvapeně stát. "Nicku!" vykřikla jsem a vrhla se svému staršímu bratrovi do náruče. Zjevně tak vřelé přivítání nečekal, protože se zakymácel pod mojí muší vahou. Nakonec se přeci jenom musel chytit veřejí, když na něho skočila i moje Dianka.
"Nicku, jsi to ty?" zaznělo z kuchyně.
"Ano, mami. Jsem to já. Pomůžeš mi od nich?" Ze dveří vykoukla mamčina hlava a usmála se. "Ne, promiň. Musím hlídat cukroví."
Protáhl obličej a nakonec mě od sebe odtrhl. Diana mezitím zmizela v kuchyni, protože mamka na ni zavolala, aby alespoň trochu Nicolasovi pomohla.
Mladý kouzelník zatím popadl svůj kufřík a zavřel dveře. "Táta tu ještě není?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Máma opět vykoukla. "Dáš si čaj? Je tam zima." Bratr přikývl. "Moc rád, děkuji." Podíval se na mě. "Elí, něco jsem ti přivezl z Afriky." Přemohla mě zvědavost, co by to mohlo být. Plna očekávání jsem se na něj zaměřila, ale on si s klidem přezul boty a sedl si v jídelně ke stolu k hrnku čaje.
Posadila jsem se naproti němu a propalovala ho pohledem.
Pátravě se na mě podíval. "Copak chceš?"
"No, říkal jsi, že jsi mi něco přivezl z Afriky."
Zamyslel se nad mojí větou, jako kdyby přemýšlel, jestli to doopravdy řekl. Nakonec se na mě usmál. "Elí, už nejsi malá. Víš přeci, že Vánoce jsou až za pár dní. Snad to vydržíš," a zazubil se na mě.
Na obličeji se mi usadil nenávistný výraz. Nenávidím, když mi tohle dělá. Mamka se za mými zády hlasitě smála, až pro samý smích málem připálila plech cukroví. Také bratr se mi smál.
"Nenávidím tě," pronesla jsem naoko nasupeně.
"Taky tě miluju, sestřičko," řval smíchy.
Přes jeho smích jsme neslyšeli tátův příchod. "Co se to tady děje?" zahřímal.
Také jeho jsem nenechala bez mého objetí. Pohladil svoji ženu po rameni a objal se s Nickem. Požádal ho, aby s ním šel dolů před dům. Netušila jsem, co chystají, ale poslechla jsem tátovy pokyny a otevřela dveře dokořán.
Za chvíli se na schodech objevil vršek vánočního stromku. Uhnula jsem z cesty, ale bratr si neodpustil zakývat se stromečkem a smrkové větve mě nepříjemně popíchaly na tváři.
Odskočila jsem stranou a vrhla nasupený pohled na mého bratra, který se pouze škodolibě usmíval. Zabouchla jsem za tátou dveře od bytu a odešla do kuchyně.
Pomáhala jsem mamce zdobit tradiční české cukroví. Otec je sice z Anglie, ale párkrát jsem navštívila svoji babičku v České republice, kde žije od úmrtí svého manžela a našeho dědečka. Umřel před mým narozením na zápal plic.
Teď jsem mamce pomáhala vyndávat z trouby vanilkové rohlíčky. Babička nás naučila několik druhů českého cukroví, ale tohle se jako jediné v naší rodině uchytilo. Mňam, už se jich nemůžu dočkat.
Vrhla jsem se do ledničky a nestačila jsem zírat. Tam se na mě zeširoka usmíval Vánoční puding, který o Vánocích nesmí chybět v žádném domě. Otočila jsem se na tátu.
"Tati, ty jsi udělal puding? No to snad ne!" zhrozila jsem se.
Táta na mě hodil ublížený pohled a mamka se začala smát. "Ne, to ne. Já jsem u tatínka asi týden a ten puding jsem udělala včera," ujistila mě.
Zamračila jsem se. "Já myslela, že jsi dneska zrovna přijela, protože jsi říkala, že jsi mě na nádraží už nezastihla."
Usmála se. "Stavila jsem se na Ministerstvu kouzel, protože jsem potřebovala nějaké dokumenty. Když jsem odcházela, tak mě překvapilo, že tam táta pořád pracuje. Řekl mi spěšně, že nestíhá, tak jsem urychleně přemístila na vlakové nádraží. Tam jsi už bohužel nebyla. Díkybohu jsem tě zastihla před domem," vysvětlila.
Pokrčila jsem rameny a vytáhla z lednice máslo, které po mně mamka chtěla.
Než jsem stačila mrknout, byl večer. S mamkou jsme upekly české cukroví, napsaly pohlednice do Kanady a České republiky pro prarodiče a několik pohlednic pro rodinné přátele.
Docela unavená jsem si ještě početla v učebnici o Astronomii. Sotva jsem zhasnula lampu, usnula jsem.
Celý následující den jsme vrcholili v přípravách na následující Štědrý den. Vánoce slavíme o den dříve než je v Anglii zvykem, ale je nám příjemnější slavit 24. prosince jako v Kanadě.
Nick s tátou ozdobili vchodové dveře věncem a oblékli stromeček do vánočního kabátu složeného z barevných ozdobiček, řetězů různých barev a velikostí a nesmíme zapomenout na čokoládové postavičky, které stejně do večera zmizí (samozřejmě se nikdo nepřizná, že je jedl, i když se na jejich zmizení podílí celá rodina).
My zatím s mamkou vykuchaly krocana a připravily nádivku. Pověsily jsme vánoční ozdoby na lustr v kuchyni, obývacím pokoji a ložnici. Můj a Nickův pokoj se vynechává, protože by nebylo poprvé, kdybychom to rozbili.
Večer jsme si pověsili punčochy na římsu krbu a schoulení na pohovce koukali do praskavých plamenů ohně.
Když jsem schoulená u mamky přemýšlela, stejné Vánoce jako naše rodina, nemá nikdo. Jídlo z anglické kuchyně, den slavení v kanadském stylu a cukroví s večerním rozbalováním dárků z českého prostředí. Angličané jedí slavnostní oběd, my to máme jako večeři.
Samým přemýšlením se mi klížily oči. Popřála jsem zbytku rodiny dobrou noc a šla spát.
Následující den ráno jsem vyskočila z postele. Bylo devět hodin dopoledne a já bosa utíkala do pokoje. Už jsme s bratrem dost staří, aby před námi rodiče nemuseli schovávat dárky. Letmo jsem přelétla pohledem nad tou nadílkou, plnými punčochami a honem přihodila něco ode mě.
Když jsem za sebou zavřela dveře obývacího pokoje, zamkla jsem a klíč pověsila na háček. Od té doby, kdo zamkne, nesmí se klíče nikdo dotknout, jinak nic nedostane.
Spěchala jsem do kuchyně na snídani, kde už všichni snídali. Mamka s tátou ve slavnostním oblečení, já a Nick stále v pyžamu.
"Dobré ráno," pozdravila jsem a usedla k mé vegetariánské snídani. Sice nejsem moc nadšená, ale celý den držíme půst a nesmíme sníst jediný kousek masa.
Odpovědí na pozdrav mi bylo trojí zahuhlání ve snaze pozdravit s plnou pusou.
Po snídani jsem si oblékla světle modré šaty s bílými rukávy a spodním lemem. Dosahovaly mi až po kolena. Nazula jsem si své oblíbené bílé letní botky a vyrazila do ložnice, kde už seděl můj bratr s tátou v obleku a mamka ve světle růžových šatech, přes které měla přehozený šedý svetřík s dlouhými rukávy. Nohy měla v bílých punčochách obuté do bílých dámských lodiček s malým podpatkem.
Jako vždy jsme o Štědrém dnu hráli stolní hry a povídali si. Když byl čas oběda, najedli jsme se pórkovou polévkou, která sice nepatří mezi mé nejoblíbenější polévky, ale sním ji, když musím.
Poté jsme se vydali podívat na Londýn, který se postupně začínal ztrácet ve tmě, takže nám cestu osvětlovaly jen pouliční lampy. Přes noc napadl čerstvý sníh, takže bylo všude krásně bílo.
Přibližně v šest večer jsme se vrátili domů. Mamka a já jsme v kuchyni dali již předem připravenou nádivku do krocana a nechali ho upéct. Uchystali jsme na stůl paštiku a koláče, které na našem stole nikdy nesmí chybět. Uprostřed stolu vévodil Vánoční puding, který naštěstí nedělal táta.
Za hodinu a kousek jsme konečně usedli ke stolu s pečeným krocanem před sebou. Měla jsem ohromný hlad, takže jsem snědla večeři jako první. Počkala jsem, až dojedí i ostatní a rozkrojila jsem maminčin puding, který jsem rozdělila na několik kousků a každému dala jeden.
Nick nám dal každému na talíř koláč a krajíc chleba s paštikou. Po tomto vydatném jídle jsem málem nebyla schopná se zvednout ze židle a jít si rozbalit dárky.
Společně jsme se zvedli, táta odemkl dveře ke stromečku a rozbalování mohlo začít.
Já dostala nádherný pletený svetr, který opravdu nevím, kdy stačila mamka uplést. Od Nicka jsem dostala vlněnou šálu v barvách nigérské vlajky, v jejímž hlavním městě Abuja měl bratr nějakou práci.
Otec mi dal vlněné rukavice světle červené barvy. Jéé, vždyť to jsou ty, na které jsem loňskou zimu koukala ve výloze! Mám svého tátu opravdu ráda.
Nick dal všem nějaký suvenýr z Nigérie a mamka musela tenhle rok hodně plést, protože Nikolas dostal dvoje ponožky a táta rukavice. Táta si s tím moc hlavu nelámal a všem dal rukavice, jen odlišné velikosti a barvy.
V punčochách měl každý nějakou malou drobnost a sladkosti.

"Elí, vstávej! Nestihneš vlak!" řval na mě Nikolas z kuchyně. Mžourala jsem ospale na budík, který ukazoval něco po deváté dopoledne. Ale ne! Spěšný vlak vyjíždí za necelé dvě hodiny!
Vyskočila jsem z postele tak rychle, až jsem zakopla o pantofle u postele. Honem jsem se vyhrabala na nohy a hledala oblečení. Popadla jsem světle růžovou halenku, bílou sukni do půli lýtek, bílé punčochy a světlé zimní boty a utíkala na snídani.
Nasoukala jsem do sebe chleba s máslem a medem a zapila do citronovým čajem. Mrkla jsem na hodiny. Čtvrt na jedenáct! Sakra!
Naštěstí jsem si balila kufry den předtím, takže jsem jenom popadla Dianu za obojek, který jsem jí po zářijovém incidentu koupila, vystrčila ji před dveře a rychle se rozloučila s rodinou.
Ze schodů jsem spíš spadla, než že bych je sešla. Vyběhla jsem na ulici a klopýtavě utíkala na autobusovou zastávku. Já prostě neumím chodit včas!
Práskla jsem s kufry na zem, když přijížděl autobus. Bylo málo cestujících, takže jsem mohla zabrat čtyři místa sedadel - 2 pro kufry, jedno pro mě a pod posledním ležela fenka.
O půl jedenácté jsem dorazila na vlakové nádraží. Nasadila jsem Diance vodítko, hodila kufry do vozíku a rozeběhla se proti zdi.

Ocitla jsem se na nástupišti 9 a ¾. Lidi se už začínali scházet. Vzala jsem kufry a Dianku a nastoupila do posledního vagónu jako v září. Vyhledala jsem poslední kupé, které bylo ještě prázdné a pohodlně se usadila, čekajíc na své dvě kamarádky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama