Vánoční svátky (Alaine)

30. září 2015 v 18:24 | Lenny |  Cizinky
Nyní nás čeká poslední příběh ze zimních prázdnin. A to mojí postavy Alaine. Myslíte, že se jí prázdniny s rodinou vydaří nebo ji čeká překvapení?

Po návratu do Londýna jsem se rozloučila s přítelkyněmi a rozhlížela se po svém otci. Nástupiště se už skoro vylidnilo a já tam pořád čekala. Řekla jsem si, že možná zapomněl. Vydala jsem se na autobusovou zastávku. Musela jsem ale dobíhat a to jde s kufrem v ruce dost těžko. Naštěstí mě řidič viděl a proto počkal. Nedíval se ale přátelsky. "Tak kam to bude?" V duchu jsem si odfrkla. "Northumberland Avenue, prosím." Zaplatila jsem a sedla si na jediné místo vedle Erika - kluka z Mrzimoru. Neznala jsem ho osobně, ale vypadal přátelsky.



Překvapivě se na mě usmál. "Ahoj, ty jsi Alaine Cluthonová, že?" I já se usmála. "Ano, to jsem. A ty jsi Erik Mariane?" Přikývl. "Těší mě." Potřásli jsme si rukou. "Mě také. Kam jedeš?" "Northumberland Avenue." Jeho úsměv povadl. "Škoda. To moc dlouho neposedíš. Já jedu až na High Street." Ale okamžitě byl jeho veselý úsměv zpátky. "Těšíš se domů?" Povzdechla jsem si. "A jak. Těším se na svoji postel, šatník, ale hlavně na tátu. A myslím, že i Sendy", podívala jsem se na svoji vrnící kočičku, "se těší na svůj pelíšek. A co ty, těšíš se domů?" "Abych řekl pravdu, tak moc ne." Můj tázavý pohled ho donutil pokračovat. "Naši jsou mudlové a nejsou zrovna nadšený, že chodím do Bradavic."

Chlácholivě jsem ho pohladila po rameni. "To bude dobrý. Jsou Vánoce, svátky míru." Podívala jsem se z okna a zesmutněla jsem. "Och, už budu vystupovat. Tak se měj a na začátku roku mi tady drž místo." Usmál se. "Dobře. Tak ahoj a Veselé Vánoce." "I tobě Veselé Vánoce." Dveře se otevřely a já vystoupila. Ještě jsem mu zamávala a přešla ulici ke dveřím našeho domku.

Z kapsy jsem vylovila klíče a s úsměvem vkročila dovnitř. "Tati?" Můj hlas se rozléhal. Bylo ticho. Mrskla jsem věcmi na zem a Sendy položila na pohovku. Vyběhla jsem schody. "Richarde?" Vletěla jsem do pokoje mých bratrů. Bylo tam uklizeno a nebyly tam žádné věci. Srdce se mi prudce rozbušilo. Zabouchla jsem dveře. "Tati? Fernando?" V ložnici a koupelně bylo pusto. Rozeběhla jsem se k posledním dveřím v patře. Rozrazila jsem dveře otcovy pracovny. Okamžitě jsem zabrzdila.

Otevřela jsem oči dokořán a rukama si zakryla ústa. Můj otec ležel na zemi a byl úplně zlitý. Okolo něj se válely prázdné láhve od alkoholu. Rumu, kořalky, vodky a všeličeho dalšího. Výhled mi zakryly slzy, které se mi vehnaly do očí. Poklekla jsem vedle něho a donutila ho, aby se na mě podíval."Tati, co se stalo?" Chtěla jsem být silná a mluvit pevným hlasem, ale z mého hrdla nevyšlo víc než šepot. "Ahoj sluníčko, ty jsi doma?"

Normálně bych odsekla něco na způsob ´né, jsem ještě ve škole´, ale to teď nepřicházelo v úvahu. "Ano, jsem. Co se stalo?" Sklopil oči. "Začalo to tím, že Fernando se odstěhoval do bytu své přítelkyně. Poté jsem přišel o práci a zkončilo to tím, že Richarda za vyloupení obchodu zavřeli do vězení.." Z většiny slov bylo jen nesmyslné blábolení, ale já to pochopila. Podívala jsem se na kalendář. Ano, opravdu bylo 22. prosince 1987. Tohle všechno se mohlo stát během čtyř měsíců? V duchu jsem obrátila oči v sloup nad svojí tupostí. Ano, mohlo. "Tati, jak dlouho jsi v tomhle stavu? " Táta si ale začal zpívat písničku ´Skákal pes, přes oves´ a mě bylo jasné, že v tomhle stavu z něj už nic nedostanu. "Tak dobře tati. Jde se do postele." S námahou jsem ho zvedla a polo dovedla a polo donesla do ložnice. Tam se svalil na postel a usnul.

Nechala jsem ho spát a jala se do uklízení lahví. Nasbírala jsem jich hodně. Pořádně smrděly. Když jsem zkončila, bylo asi půl jedenácté v noci. Když jsem vylezla ze sprchy, ještě jsem zkontrolovala otce. Spal jako dřevo. Ve svém pokoji jsem našla Sendy, jak už spí ve svém pelíšku. I já zalezla pod peřinu. Nastavila jsem si budík na osmou, abych byla dřív vzhůtu jak táta. Bylo mi ho líto. Zhasla jsem lampičku a zavřela oči. Poslední, na co jsem pomyslela bylo, že tyhle Vánoce budou hodně těžké a poté se mi otevřel svět plný snů.

Ráno jsem vyskočila z postele, jakmile zazvonil budík. Jako první věc, kterou jsem udělala bylo, že jsem zkontrolovala otce. Pořád spal. Vrátila jsem se do pokoje a naházela na sebe oblečení, které mi jako první přišlo pod ruku. Sběhla jsem do kuchyně a rozpálila pánev. Miluji smažená vajíčka. Přichystala jsem příbory a dala jídlo na stůl. Uslyšela jsem kroky. Otec vešel do kuchyně. Chabě se usmál. "Dobré ráno, zlato." "Dobré tati."

Zamračila jsem se. "Tati, nebude ti vadit, když dneska nebudu celý den doma?" Zavrtěl hlavou. "Nebude. Ještě si odpočinu." "Dobře. A prosímtě, kde bydlí Fernando?" Zapřemýšlel. "Park Street 1365." "Díky. Tak pa." Vlepila jsem mu pusu, vzala klíče ze stolku a v kabátu vyběhla ven. Venku jsem se plácla do čela. Kabelka. Vklouzla jsem dovnitř a z věšáku ji sundala. Tentokrát jsem se už nevracela.

Zamířila jsem si to rovnou k místní věznici. Měla jsem takové tušení, že právě tam najdu svého bratra. Mohla jsem jet autobusem a být tam za chvíli, ale já si chtěla pročistit hlavu, tak jsem šla raději pěšky. Procházka se protáhla na dvě hodiny. Fajn.

Přišla jsem do recepce, či něčeho tomu podobného. "Dobrý den, je tady Richard Cluthon?" Slečna za okénkem se podívala do papírů. "Ano. Co byste mu chtěla slečno?" "Jsem jeho sestra, potřebuju si s ním promluvit." "Občanský průkaz." Podala jsem jí ho. Přikývla a vrátila mi ho zpátky. Zvedla sluchátko a vytočila číslo. S někým mluvila a poté sluchátko odložila. "Dobře slečno, sedněte si k telefonu číslo šest a chvíli vyčkejte." "Děkuji." Udělala jsem, co po mě chtěla.

Za chvíli dorazil. Jakmile mě spatřil, zašklebil se. Já mu úšklebek oplatila a posunky naznačila, aby zvedl sluchátko. "Haló? Co tady děláš?" "Ahoj. Právě sedím. A mimochodem, sexy kombinéza." "Jestli ses mi přišla vysmívat, mohla sis tu cestu ušetřit." Zakoulela jsem očima. "Jseš nemožnej. Víš vůbec co jsi způsobil?" Nasadil nechápavý výraz. "Táta se úplně zcvoknul. Včera jsem přijela domů a byl totálně pod obraz. Jak dlouho tady jsi?" Zamyslel se. "Asi dva tejdny." "A jak dlouho tu budeš?" "Půl roku." A prosimtě, co tě to napadlo vykrást obchod? Věděla jsem, že nejsi normální, ale že jsi takovej debil, to zjišťuju teprve teď."

Zasténal. "Nech toho ségra. Proč jsi vůbec přišla?" Tuhle otázku jsem nechtěla slyšet. Sama jsem to nevěděla. "Protože jsem chtěla, abys věděl to o tátovi. A taky jsem tě chtěla vidět. Copak je zakázané navštěvovat své sorozence?" "Právě jsi mě dojala." "Ále, jseš nemožnej. Ještě musím jít za Fernandem. Možná se ještě než odjedu stavím. Jestli tě nebudu otravovat." "To je v pohodě. Klidně přijď. A pozdravuj Fernanda a tátu." Usmála jsem se. "Veselé Vánoce bráško." I jemu se zvedly koutky."Tobě taky." Ještě jsem mu přes rameno zamávala a odešla.

Autobusem jsem se dopravila do Park Street. Bydlel v paneláku. Chtěla jsem zazvonit na zvonek, když se otevřely dveře a vyšla z nich nějaká paní. Honem jsem proklouzla dovnitř. Bydlel až v třetím patře. Zazvonila jsem. Dveře mi otevřela nějaká bruneta. Musela jsem uznat, že byla hezká. Vysoké postavy, hnědé vlasy až do půli zad a čokoládově zbarvené oči. "Co si přejete?" "Ehm, dobrý den. Bydlí tu Fernando Cluthon?" "Ano, bydlí. Co mu chcete?" "Jsem jeho sestra." "Aha." Otočila hlavu do bytu. "Fernando. Máš tu návštěvu."

Objevil se ve dveřích. "Čau. Co tady děláš?" Tím svým lhostejným tónem mě vždycky dokázal rozzuřit. Povedlo se mu to i teď. Začala jsem na něj španělsky hlasitě nadávat. Nejdříve vykulil oči. Poté zvedl ruce, že se vzdává. "Dobře, dobře. Přestaň řvát. Tak si tě venku vyslechnu." Vzal si bundu, rozloučil se s přítelkyní a společně jsme vyšli před dům. Tam zanadával tentokrát on. "Zatraceně. Mobil. Počkej tady." Vletěl zpátky do činžáku.

Po chvilce jsem už netrpělivě poklepávala nohou. Objevil se ve dveřích. "Promiň, Monica zdržovala." Odfrkla jsem si. "Dobře, tak co jsi to po mě chtěla?" Řekla jsem si, že začnu klidně. "Dobře. Kolik je ti let?" Podíval se na mě, jako kdybych se zbláznila. Povytáhla jsem obočí. "18." "Dobře. A jak dlouho?" "Asi dva měsíce. Proč?" Jeho otáku jsem ignorovala. "A jak dlouho s ní bydlíš?" "Asi měsíc a kousek. Proč?" Znovu jsem ji ignorovala. "Víš vůbec, co je s tátou?" "Ne, proč?" Už jsem se neudržela a vybouchla jsem. "Protože táta je úplně na dně. Včera jsem přijela a byl úplně na šrot. Tys to začal a Richard to zkončil. Proč jsi se vůbec odstěhoval?"

Tentokrát vypěnil on. "Protože asi chci žít s Monicou. To není dostatečný důvod?" Pohrdavě jsem si odfrkla. "Myslela jsem, že jsem líp vycházela s tebou než s Richardem, ale to jsem se zpletla. Promiň, že jsem otravovala." Otočila jsem se. Po několika krocích mě dohonil. "Héj, počkej. Alaine, no tak." Zastavila jsem se. "Nechtěl jsem tě naštvat." "To je dobrý, stejně už musím. Než se dostanu domů, bude už tma. Navíc začíná sněžit." Oba jsme se podívali na oblohu. "Můžu se zítra s Monicou stavit?" "Jasně. Na oběd?" Přikývl. "Letos asi u táty Vánoce nebudou. Je mnoho jiných starostí." Opět přikývl. "Dobře. Takže zítra?" "Jo." Stiskla jsem mu ruku. "Mám tě ráda bráško." "Já tebe taky." Stisk mi oplatil. Otočila jsem se a vykročila do začínající sněhové vánice.

Domů jsem se dostala hodně pozdě. Navíc úplně promrzlá. Více jak hodinu jsem čekala na zastávce, než ten pitomý autobus přijel. K tomu jel krokem. Soptila jsem vzteky.

"Ahoj Lí. Jak jsi se dneska měla?" Překvapeně jsem se otočila. "Tati." Rozeběhla jsem se k němu a objala ho. "Už je ti líp?" S úsměvem přikývl. Začichala jsem. "Tady něco voní." Opět přikývl. Zhrozila jsem se. Táta nikdy neuměl vařit. Jako by mi četl myšlenky. "Neboj se, to jsem nevařil já. Koupil jsem hamburgery." Viditelně jsem si oddychla. "Mám hroznej hlad."

"Kde jsi byla celý den?" "No, byla jsem za Richrdem a Fernandem." "Tos nedělala nic jiného?" "Ne. A mimochodem, zítra se staví Fernando s Monicou. A teď přestaneme rozebírat můj den, ale tebe. Jak se ti tohle všechno," rozmáchla jsem se rukama, "povedlo?" Vyhýbavě stočil svůj pohled stranou. "To je na dlouho." Povytáhla jsem jedno obočí. "Mám čas." Zavrtěl hlavou. "Ne Lí, nemáš. Zítra přijede Fernando a musíš jít brzy spát."

Nakrčila jsem nos. "Odkdy mi říkáš, co mám a nemám dělat?" Pronesla jsem to s úsměvem, ale jeho reakce můj úsměv vymazala. "Od tý doby, co jsi tady." Řekl to tak ostře, že jsem automaticky o krok ucouvla. "Tohle nejsi ty." Rozmáchl se rukama. "Jasně, že to nejsem já. Tohle", ukázal na sebe, "je jen prázdná skořápka Petera Cluthona, kterou teď nezajímá nic než alkohol. Která je hnusná i na poslední dítě, které ji neopustilo." Sevřel svůj obličej do dlaní. Přistoupila jsem k němu. "Tati, ještě ti není úplně nejlíp. Jdi spát ty." Pouze kývl a pomalu odešel.

Něco zaťukalo na okno. Otevřela jsem ho a dovnitř vletěla sova. "Mikaylo!" Pohladila jsem svoji (ale hlavně babiččinu) sovu. "Copak to máš?" Otevřela zobák a dopis mi spadl do dlaně. Byl od babičky. Rozbalila jsem ho a přečetla. Bylo to blahopřání k Vánocům. Přáníčko jsem složila a promluvila k sově. "Miko, našla bys Fernanda?" Sova se zatřepala. "Dobře." Vložila jsem jí papírek se slovy ´Nejezdi, táta je na tom špatně´ do zobáku. "Miko, až mu to předáš, vrať se se." Sova kývla hlavou a vzlétla.

Mika měla tohle období ráda. Byla sovice sněžní. U babičky ve Španělsku totiž moc sněhu nikdy nenapadne. Babička ale byla kouzelnice, tak někdy pro svoji milovanou sovu, trochu toho sněhu přičarovala.

Začala jsem shánět dopisní obálku. Prohledala jsem všechny skřínky a zásuvky, ale nikdy nebyla k nalezení. Všechny věco byly úplně zpřeházené. Až mezi oblečením jsem ji našla. Popadla jsem papír a tužku a začala psát babičce dopis. Vysvětlila jsem jí v něm vše, co se událo ve škole i doma. Nakonec jsem připsala, že jestli může, tak ať přijede, aby se postarala o tátu.

Po ukončení tohoto několika stránkového románu jsem měla pocit, že mi upadne ruka. Sotva jsem stačila dopis uzavřít, byla Mika zpátky. Dala mi vzkaz od Fernanda ´Dobře´ a já jí vmáčkla dopis do zobáku. Přidušeně něco zahuhlala. Pohladila jsem ji po zádech. Vzlétla a ztratila se ve tmě. Já se protáhla a vyrazila do koupelny. Uslyšela jsem něco z ložnice.

Nakoukla jsem tam a to co jsem viděla mi úplně vyrazilo dech. Táta do sebe lil další láhev alkoholu. "Tati, okamžitě ji odlož!" "Nech mě na pokoji!" Zařval na mě. To nikdy dřív neudělal. Polekaně jsem ucouvla. "Nech mě být. Všechno bylo fajn, než jsi přijela!" Do očí mi vhrkly slzy. Hodil po mě prázdnou lahví. "Táhni!"

Zabouchla jsem dveře a lahev do nich narazila. Bylo mi to naprosto jasné. Alkohol mu zatemnil mozek a úplně se zbláznil. Potřebuju nutně babiččinu pomoc.

Když jsem vylezla ze sprchy, slyšela jsem z otcovy ložnice, jak dopadla nějaká lahev na podlahu. Jen jsem zavrtěla hlavou a vlezla k sobě do pokoje. Položila jsem si oblečení na stolek a zapadla do postele. Ale spát jsem nemohla, jak mi hlavou poletovaly hrůzné myšlenky.

Propadnou do spánku se mi podařilo až k ránu. Připadalo mi, jako bych spala dvě vteřiny, když mě probudilo bouchání na dveře. "Dělej! Mám hlad, tak mi něco uvař!" Zasténala jsem a vylezla z postele. Podle jeho hlasu se dalo určit, že celou noc propil. "Nojo, už jdu." Oblékla jsem se a doklopýtala do kuchyně. Podívala jsem se na hodiny. Bylo deset hodin dopoledne. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych se alespoň trochu probudila.

Někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem. Za nimi stála starší dáma v kouzelnickém hábitu. Svírala koště v jedné ruce a v druhé kufr s jmenovkou Adela Margarita Goméz Fernandéz. Na rameni jí seděla sovice sněžní. "Babičko!" Vykřikla jsem a vrhla se jí okolo krku. "Dítě moje." Objala mě. "Vypadáš strašně." "Já vím. A co teprve táta." "Kvůli tomu jsem tady. Jakmile včera Mikayla přinesla dopis, nasedla jsem na koště a letěla sem. Kdepak je?" "U sebe v pokoji." "Pojď. Podíváme se na něj." Zbožňuju svoji babičku. Nikdy nic neodkládá.

Společně jsme vystoupaly schody. Babička otevřela dveře. Viděla, v jakém stavu je můj otec a dala si ruce v bok. Ji totiž jen tak něco nerozhází. "Petere, co to tady děláš?" Myslela jsem, že velitelský tón mojí babičky ho umravní, ale to jsem se mýlila. Vyjel i na ni. "Co tady děláš, stařeno? Vypadni z mého domu!"

Pravděpodobně zapomněl, že bábi je kouzelnice. V mžiku měla v ruce hůlku. Zaklínadlo řekla tak rychle, že jsem jí nerozuměla. Hned mi ale došlo, které to bylo. Můj otec se propadl do bezesného spánku, ze kterého ho může vyprostit pouze babička. "Uvidíme, jakým tónem se mnou budeš mluvit, až se probudíš." Nato se otočila na patě a odkráčela.

Zavřela jsem dveře a běžela za babičkou. "Můžu tě o něco požádat?" Zastavila se tak rychle, že jsem do ní málem vrazila. "Ano?" "Zůstane tu s tátou, dokud nebude úplně v pořádku?" "Ano, ale po novém roce budu muset na poradu starších kouzelníků. Problémy v Madridu. Vrátím se ale co nejdřív, takže by to neměl být problém." "Ty jsi prostě úžasná!" "Nonono. Nepřeháněj. Nechceš jít se mnou? Půjdu za tvými bratry." "S tebou ráda."

Do věznice jsme dorazily chvíli po poledni. S babičkou jsem si sedla k telefonu tři. Richard přišel okamžitě. Sluchátko držela babička a nastavila ho tak, abych slyšela i já. "Ahoj Richarde." "Ahoj babi." Já jen kývla. Zasmál se. "To je na tom táta tak špatně, že jsi poslala pro babičku?" Začala jsem se smát. Zato bábi se naoko zachmuřila. "Zase tak strašná nejsem." "Jde z tebe strach." Usmála se. "Z tebe by šel taky, kdyby ses věnoval kouzlení."

Protočil oči. "Ale babi. To už jsme probírali. Já na ta kouzla nemám paměť. Nevadí že už půjdu? Právě jsem obědval." Prohodila jsem směrem k babičce. "Je nemožnej." Zatvářil se dotčeně. "Hele, já to slyšel." Napomenula mě. "Nech brášku." Pobaveně jsem si odfrkla. Obrátila se zpátky k Richardovi. "Jdi se najíst. Jsi strašně hubený. Ještě se stavím. Tak pa zlato." "Papa, babi."

Nastoupily jsme do autobusu. Právě jsem babičce vyprávěla, jak vypadá Fernandova přítelkyně, v tom mě někdo oslovil. "Alaine." Rozhlédla jsem se. "Eriku. Nenapadlo mě, že tě tady potkám." "Mě taky ne. Sedneš si?" Poklepal na sedadlo vedle sebe. Přikývla jsem. Babička si sedla za nás. "Co tady vůbec děláš? Jsou Vánoce. Teď bys měl být doma a rozbalovat dárky." Zavrtěl hlavou. "To až pka. Jedu k tetičce." "Aha, A kam?" "Park Street." Povytáhla jsem obočí. "Tam jedeme taky."

"Jedeme?" "Já a babička." Plácla jsem se do čela. "Vždyť já vás nepředstavila. Eriku, tohle je moje babička. Babi, tohle je Erik Mariane. Jedeme navštívit mého bratra." "Aha. A kdy pojedete zpátky?" "Nikdy." Obočí mu vylétlo navrch hlavy.

"Babička je kouzelnice. Podívej se, co má v ruce." Poslechl. Měla koště. Přes tvář mu přelétl zklamaný výraz, ale byl to jen mžik. Bábi se ke mě naklonila. "Jestli budeš chtít jet autobusem nic proti tomu mít nebudu." Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Poletíme. Musíme myslet na tátu."

Dlouhou dobu jsme mlčeli. Napadlo mě, jestli jsem ho neurazila. Ale na druhou stranu musí chápat, že rodina má přednost před přátely. Chtěla jsem rozproudit konverzaci. "A ty chodíš do Bradavic od prvního ročníku?" Přikývl a nepokračoval. Hm, to se moc nepovedlo.

Autobus nás vysadil v Park Street. Erik se trochu rozmluvil a společně jsme pomlouvali podle nás toho nejhoršího profesora na škole. Profesora Lektvarů Snapea. Chtěla jsem se s ním rozloučit, ale zamířil ke stejným dveřím jako já a babička.
Zasmál se mému udivenému výrazu. "Tetička bydlí v přízemí. Kde tvůj bratr?" Sklapla jsem ústa. "Ve třetím patře." Rozloučila jsem se s ním a on zmizel za dveřmi paní Marianové.

Jelikož nebyl v tomto čtyřpatrovém paneláku funkční výtah, nezbylo mě a babičce, abychom šly pěšky. "Líbíš se mu." Zamrkala jsem. "Cože? Myslíš?" Přikývla. Věděla jsem, že babička se nikdy nemýlí. Zamyslela jsem se. Erik nebyl zase tak ošklivý. Černé, trochu delší vlasy, oříškově hnědé oči a roztomilý úsměv. Chodil do stejného ročníku jako já a byl o půl hlavy vyšší.

V Madridu jsem se líbila hodně klukům, ale oni brali ohledy pouze na vzhled a já chtěla, aby mě měl rád jak zvenčí, tak zevnitř. Nebyl to ale jediný důvod, proč jsem je odmítala. Byli budto oškliví nebo namyšlení. Jen těm nejdotěrnějším jsem dovolila, aby mě "ulovili". Stejně to nikdy dlouho nevydrželo. U Erika jsem cítila něco... zvláštního. Napadlo mě, že by to mohl být ten, na kterého celý život čekám.

Z přemítání nad Erikem mě vytrhl Fernandův hlas. "Haló, ségra, jsi tu?" Zamával mi před obličejem. Okamžitě jsem procitla a rychlostí blesku mu sevřela ruku v ocelovém sevření. Nasadila jsem milý úsměv. "Copak potřebuješ?" Ublíženě zkroutil obličej. "Pusť mě." Odfrkla jsem si, ale jeho předloktí pustila. Ozvala se babička. "Takže je to tak, jak jsem říkala." Neměla jsem potuchy, co říkala, ale nedala jsem to na sobě znát. "Tak ahoj, babi." "Papa, Fernando." Já jenom zvedla pravé obočí a nic neřekla.

Venku už bylo šero a v činžáku se svítilo. Podívala jsem se do nižších pater a v jednom z nich se pohybovala chlapecká postava. Tipovala jsem, že je to Erik. Srdce se mi divoce rozbušilo a mě teprve teď došlo, co je to za pocit. Zamilovala jsem se. Ale tak silně? To jsem si odmítala připustit.

"Myslíš na něj?" Po krátkém zaváhání jsem přikývla. Před babičkou se nedá nic zatajit. "To se stává, holčičko. Láska na první pohled. Takhle jsem se poznala s tvým dědečkem." Oči se jí zaplnily slzami a upíraly se daleko do minulosti. Já na ni jen překvapeně zírala. To bylo poprvé, co promluvila otevřeně o dědečkovi.

Okamžitě se vrátila do minulosti. Nastavila koště. "Šup. Ať už jsme doma." Posadila se a já ji objala okolo pasu. "Můžeme."
Cestou jsem myslela na tátu a na bratry. Nebo jsem se spíš snažila. Po chvíli jsem to vzdala a dívala se na Londýn pod sebou. Byl nádherný. Miluji létaní. Naprosto dokonalý večer.

Zbytek Vánočních prázdnin se nedělo nic neobvyklého. Hodně jsem s babičkou nakupovala a musela se učit do školy. Tušila jsem, že Snape bude opět zkoušet a lektvary nejsou moje nejsilnější stránka. Také profesor Dark je určitě nemile překvapí. Ani na Erika jsem neměla čas, za což jsem byla ráda.

Ráno třetího ledna se mi vůbec nechtělo vstávat. Ale babička nepřestala, dokud jsem nevstala z postele. Hodila jsem na sebe svůj oblíbený rolák a černou a vešla do kuchyně. Babička mi vrazila snídani do ruky. "Honem, Lí. Nestíháš. Sníš si to v autobuse. Šup." Vystrčila mě za dveře. Popadla můj kufr a než jsem se nadála, byla na druhým konci ulice a popoháněla mě. "Honem, Lí. Už ti to jede." A měla pravdu. Rychle jsem přeběhla a připravila si peníze.

To už byl autobus tady. Políbila jsem ji na tvář. "Měj se, babi. Piš, jak je tátovi a vzkaž mi, až se vrátíš domů." Nastoupila jsem. "Hlavní nádraží." Autobus se rozjel a já babičce zamávala.
To už mě zdravil Erik. "Ahoj, Lí. Držím ti místo." Usmála jsem se.
Moc jsme toho nenamluvili.

Na nádraží mě chytil za ruku. "Já se mu ale jemně vysmekla a omluvně se usmála. Jo, líbí se mi, ale nechci nic uspěchat.

Nastoupili jsme do stejného vagónu. Rozloučila jsem se s ním a on se přidal se svým kamarádům. Já pokračovala do posledního kupé. Jakmile mě holky uviděly, okamžitě mě pozdravily. Byla jsem poslední. Vstoupila jsem do kupé. "Ahoj, holky. Tak co, jak jste se měly?" Sendy mi hbitě vyskočila z náruče a spokojeně si lehla k Dianě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama