Dopis z Bradavic III. (Mia)

15. září 2015 v 16:04 | Lenny |  Cizinky
Tak konečně přidávám poslední členku Cizinek a její radosti před začátkem školy v Bradavicích. Původní představitelka Mii byla první, která opustila naše řady a nestihla dopsat ani tento úvodní článek. Tak jsem se její role zhostila sama.


Ráno mě probudil chlapecký smích. Protáhla jsem se a usmála se do teplých paprsků slunce, které mi vesele tančily po tváři. Zašmátrala jsem pod postelí po bačkorách a vstoupila do kuchyně.


Přešla jsem místnost, cestou pohladila svého mladšího bratra Lionela po vlasech, a otevřela okno. Ovanul mě závan pečené pizzy a veselý hlahol turistů. V tuto roční dobu je v Itálii mnoho cizinců.
Podívala jsem se na brášku a zjistila, čemu se tak směje. Smál se výjevu na okně, kde pavouk právě hodoval na čerstvě ulovené mouše.
Protočila jsem panenky. "Ach, Lioneli."
Přestal se na okamžik zabývat smrtícím zápasem a zamračil se na mne. "Co je, Mio? To se nemůžu bavit?"
Povzdechla jsem si. "Nezapomeň, že dneska jdeme nakupovat školní potřeby," upozornila jsem ho na plány dnešního dne.
Panenky protočil tentokrát on. "Jak bych to mohl zapomenout, když mi to každý den opakuješ? Ani jsem nechtěl začít studovat na kouzelnické škole."
Svěsila jsem ramena unavená už tímto druhem rozhovoru. "Lioneli, musíš chodit do kouzelnické školy. Naši byli taky kouzelníci. Měl bys uctít jejich památku."
Oči mu zaplály hněvem. "A to je taky jediný důvod, proč tam lezu. Jen proto, že do mě neustále hustíš, že je to na jejich památku. Vždyť jim to může být fuk." Poslední slova zabrblal, ale já mu i tak rozuměla.
Přihmouřila jsem oči. "Lioneli, už o tom nebudeme diskutovat, protože například mně to fuk není. Jsem tvoje starší sestra a je mojí povinností se o tebe postarat." Chtěl něco namítnout, ale ozvalo se zařinčení a do pokoje vletěla sova. Malý puštík s dopisem v zobáku.
Usmála jsem se. "Copak neseš, sovičko?" Jemně jsem jí vzala dopis a všimla si, že je na něm moje jméno.

Slečna
Mia Antoinetta Camradelyová
Via Gelso 35, Salerno Itálie

Otevřela jsem ho a spěšně přečetla. Poskočila jsem na místě.
Lionel se ušklíbl. "Kdopak ti píše?"
Usmála jsem se. "To je dopis z Bradavic. Jsem přijata." Vytáhla jsem první list papíru, co mi přišel pod ruku.

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál
(nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar., Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků)
Vážená slečno Camradelyová,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.
V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.
Školní rok začíná 1. září.
Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. srpna.
Se srdečným pozdravem
Minerva McGonagallová,
zástupkyně ředitele


Vyndala jsem další arch papíru a vykulila oči nad zjištěním, že je tak dlouhý.

Slečno Camradelyová,
díky vašemu pozdějšímu nástupu do Bradavic, kde budete pokračovat již započaté studium, jsme povinni Vás obeznámit s chodem školy.
Po příchodu je každý žák prvního ročníku zařazen do jedné z kolejí - Mrzimor, Havraspár, Nebelvír a Zmijozel. Totéž platí i pro Vás, při večení hostině budete Moudrým kloboukem vybrána do jedné z nich a také poučena školním řádem.
Školní rok v Bradavicích trvá od 1. září do 30. června. Do školy jsou studenti dopravování Bradavickým expresem z londýnského nádraží King´s Cross z nástupiště 9 a 3/4 přesně v jedenáct hodin. Vlak přijede na nástupiště v Prasinkách a odtamtud jdou studenti dopraveni do školy lodičkami (1. ročník) nebo kočáry (2.-7. ročník).

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Stejnokroj
Žáci budou potřebovat:
tři jednobarevné pracovní hábity (černé)
jednu jednobarevnou špičatou čapku (černou na každodenní nošení)
jeden pár ochranných rukavic (z dračí kůže nebo podobné)
jeden zimní plášť (černý, se stříbrnými sponami)
Upozorňujeme, že žáci by měli veškeré oblečení mít opatřeno jmenovkou.
Předepsané knihy
Každý žák bude potřebovat tyto učebnice:
Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel (5.stupeň)
Batylda Bagshotová: Dějiny čar a kouzel
Adalbert Waffling: Teorie kouzelnického umění
Emeric Cvak: Přeměňování pro středně pokročilé
Phyllida Výtrusová: Tajemné kouzelné rostliny
Lubacius Brutnák: Přípravy lektvarů pro pokročilé
Arsenius Stopečka: Kouzelné odvary a lektvary
Wilbert Slikhaud: Teorie obranných kouzel
Jupitera Madison: Noční obloha (5. ročník)
nepovinné předměty:
Mlok Scamander: Fantastická zvířata a kde je najít (Péče o kouzelné tvory)
Helliddius Opasek: Obludné Obludárium (Péče o kouzelní tvory)
Kasandra Voblatská: Odhalování věcí budoucích (jasnovidectví)
Inigo Imago: Numeralogie (Věštění z čísel)
Charita Burbageová : Teorie mudlů (Studium mudlů)
Inigo Imago: Runy aneb písmo obestřené tajemstvím (Starodávné runy)
Další vybavení
1 hůlka
1 kotlík (cínový, standardní velikost 2)
1 sada skleněných nebo křišťálových lahviček
1 dalekohled
1 mosazné váhy
1 koště (nepovinné)
Žáci si s sebou mohou rovněž přivézt sovu NEBO kočku NEBO žábu (ostatní zvířata po konfrontaci s ředitelem koleje)

Zamračila jsem se, protože budu muset kupovat mnoho nových věcí. Zašklebila jsem se na Lionela. "Nebudeš dneska jediný, kdo bude potřebovat nakoupit."
Chtěl něco drze odseknout, ale otevřely se dveře a dovnitř vstoupila babička s nákupem. Okamžitě jsem jí vzala jednu tašku a položila ji na kuchyňskou linku. Objala jsem ji.
"Ale, copak se děje, Mio?" zeptala se s úsměvem. "Přijali mě do Bradavic. Právě přiletěla sova." Ohlédla se na stůl, ale sova tam už nebyla. Zklamaně jsem protáhla obličej a nasadila prosebný výraz. "Budu si moct půjčit tvoji sovu? Abych vzkázala, že tam nastoupím."
Babička se usmála a políbila mě na tvář. "Samozřejmě, že si ji můžeš půjčit. Co bych pro tebe neudělala."
Usmála jsem se. Moje babička je skvělá. Navíc je to znalá kouzelnice. Po vysvětlení podrobností slíbila, že mně a Lionelovi pomůže s nákupem kouzelnických pomůcek.
Krátce před soumrakem jsme se vrátili i s plnýma rukama kouzelnických věciček potřebných ke studiu.
Lionel jen žasl nad tou hromadou, až mu došly uštěpačné poznámky. Babička dokáže totiž skvěle přesvědčit. Pod hrozbou veřejného ponížení, což činilo plácnutí přes zadek, si svoji účast v kouzelnické škole rozmyslel a milerád do ní nastoupí.
Nakoupili jsme také krmení pro moji kočičku Cassie. Bylo by ode mne ošklivé, kdybych na svého mazlíčka zapomněla.
Další den ráno začalo pochmurným počasím. To v Itálii znamená polojasno. Bylo předposledního srpna a já se rozhodla, že se naposledy na delší dobu projdu po městě. Vzala jsem si své oblíbené žlutobílé šaty, vlasy si stáhla žlutou stuhou, popadla svoji bílou kabelku a vyšla na ulici.
Tato čtvrť nebyla moc obydlená, spíš v ní byly restaurace a obchůdky se suvenýry pro návštěvníky. Zářivě jsem se usmívala na sousedy. Vystoupala jsem mírný kopeček a ocitla se v parčíku pár bloků od babiččina bytu. Vzhlédla jsem mezi stromy na modrou oblohu a usmála se.
Jak mi ta modrá bude chybět. V Londýně jsem byla jen jednou, ale celý týden pobytu pršelo. Nebe bylo stále šedé. Zatočila jsem se na místě a začala se šťastně smát. Zastavila jsem se a zjistila, že na mě kouká mladý pár lidí.
Usmála jsem se. "Copak jste nikdy neviděli šťastného člověka?" Mladý muž se podíval na svoji přítelkyni a něco zadrmolil. Nerozuměla jsem jeho slovům, protože byl cizinec. Podle přízvuku asi Němec.
Usmála jsem se na něj, otočila se a vydala se zpět do babiččina domu.
Ráno posledního srpna začal shon. Babička měla nějakou práci, takže jsem musela do Londýna letět letadlem. Bylo v plánu, že poletíme společně na koštěti, ale samotnou by mě babička nikdy nepustila. Zavolala svojí známé do Londýna, že u ní přespím. Nebyla jsem z toho nadšená, ale co jsem mohla dělat.
V deset ráno jsem se krátce objala s Lionelem. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Babička měla slzy v očích. Omlouvala se, že se se mnou nemůže rozloučit až v Londýně. Věnovala jsem jí úsměv a objala ji. Vlepila mi pusu a už hlásili, že je moje letadlo připraveno ke startu. Zamávala jsem jim a pospíchala k odbavovacímu pultu.
Byla jsem nevyspalá. Přiletěla jsem do Londýna odpoledne, ale než jsme se dostaly s babiččinou známou, jejíž jméno jsem se ani neobtěžovala si zapamatovat, začalo se smrákat. Nebo to bylo tím šedým nebem, že byla tak brzy tma? A jak jsem očekávala, opět mě přivítal letní deštík. Usnula jsem ten večer docela brzy.

Konečně nastal ten dlouho očekávaný den. Vstávala jsem brzy, rychle se nasnídala a už jsem postarší dámu hnala k autu, abych stihla Spěšný vlak. Nebyl takový provoz jako předešlý den, takže jsme se na nádraží dostali krátce po půl jedenácté. Rychle jsem se rozloučila s milou paní, popadla jsem vozík a se zadrženým dechem se rozeběhla proti přepážce.
V očekávání nárazu jsem zavřela oči. Když se nic nestalo, otevřela jsem je a vydechla. Stála jsem na nástupišti 9 a ¾ a přede mnou stoupal dým ze zářivě červeného Spěšného vlaku.
Rozhlédla jsem se po přeplněném nástupišti a usoudila, že nejmíň lidí bude u posledního vagónu. Popadla jsem svoje kufry a vydala se ke svému cíli. S námahou jsem se nasoukala do chodbičky mezi jednotlivými kupé.
Všude už bylo obsazeno. Buďto moc lidí nebo jedna osoba, která se mi moc nelíbila. Upínala jsem svoje naděje na poslední kupé.
Nakoukla jsem dovnitř a spatřila dívku s knihou, která vypadala důležitě a ještě jednu, která se dívala z okna a poslouchala muziku. Odkašlala jsem si. "Promiňte, mohu si přisednout?"
Ani jedna z nich nereagovala. Asiatka u okna se ale najednou otočila a překvapeně zalapala po dechu, jak o mně nevěděla.
Sundala si sluchátka a rozpačitě se usmála. "Děje se něco?"
Rychle jsem zamrkala a zopakovala svoji otázku. "Mohu si přisednout?" Dívka s krémovou barvou kůže popadla kočku ze sedadla, dala si ji na klín a sedla si na místo, kde její mazlíček odpočíval.

Opět obrátila svůj pohled na mne. "Jistě, proč bys nemohla?" Plaše jsem se usmála, vměstnala se do kupé a rozpačitě usedla. Chvíli jsem odolávala spánku, ale poté mě přepadla dřímota.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama