Dopis z Bradavic IV. (Eleanora)

30. května 2012 v 19:34 |  Cizinky
"Eli, vstávej, dělej, vystydne ti čaj!" řval na mě můj bratr, zatímco vytahoval rolety a otevíral okno. Venku sice svítilo sluníčko, ale foukal příšerně studený vítr. Než Nicolas vyšel z pokoje ještě, už normálním hlasem, poznamenal: "Jo a mimochodem, ten tvůj čokl má hlad a přišel ti dopis z tý anglický školy." To mě úplně probralo, vyskočila jsem z postele, zabouchla okno, oblékla se, udělala menší zastávku v koupelně a už jsem letěla dolů po schodech do jídelny.


Chtěla jsem si co nejrychleji přečíst dopis, ale dalmatin na mě vyskočil a začal mi lízat obličej, takže jsem pokládala za nutné mu vyměnit vodu a dát mu konzervu. Zatímco Diana spokojeně mlaskala nad miskou, otočila jsem se na Nicolase pohodlně se rozvalujícího na židli u skleněného stolu, před obličejem Denního věštce, na rameni sněžnou sovu Renn a na stole černý čaj.
"Tak kde je?" vyhrkla jsem. Nick pomalu složil noviny, napil se čaje, zatvářil se nechápavě a zeptal se: "Kdo jako? Ty někoho čekáš? Nevěděl jsem, že s někým chodíš!" ptal se udiveně a než jsem ho stačila zastavit, pokračoval: "Jak se jmenuje? Kolik mu je? Je hezký? Znám ho? Je vysoký či malý? Hnědé nebo černé vlasy?" Zachytil můj pohled, nasadil překvapený výraz a řekl: "Jo aha, tobě se líbí holky, že jo? To si mi ale mohla říct. Já to samozřejmě… "
"Ten dopis", zařvala jsem. "A to to nemůžeš říct rovnou?" Pomalu vstal, otočil se a ze zásuvky s příbory vytáhl dopis.
Když mi ho podával, nemohla jsem si nevšimnout, jak mu zacukaly koutky, a zasvítilo v očích. Na zadní straně dopisu, napsané zeleným ingoustem, stálo:
Slečna E. M. Arcanusová
vila u Blackwater Lake
Northwest Territories
Kanada
"Tak dělej, co píšou?" ptal se najednou Nick netrpělivě. Rozlepila jsem dopis, vytáhla první arch papíru a začala číst nahlas:
ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál
(nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar., Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků)


Vážená slečno Arcanusová,
s potěšením vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.


V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.


Školní rok začíná 1. září.
Očekáváme vaši sovu nejpozději 31. července.


Se srdečným pozdravem
Minerva McGonagallová,
zástupkyně ředitele
Vzhlédla jsem a podívala se do jeho zamyšlené tváře. Všiml si, že se na něj dívám, naprosto falešně se usmál a prohodil: "Je to dobrá škola, bude se ti tam líbit. Píšou ještě něco?" S povzdychem jsem si sedla ke stolu, vytáhla druhý pergamen a natočila ho tak, aby mohl číst i Nick:
Slečno Arcanusová,
díky vašemu pozdějšímu nástupu do Bradavic, kde budete pokračovat již započaté studium, jsme povinni Vás obeznámit s chodem školy.
Po příchodu je každý žák prvního ročníku zařazen do jedné z kolejí - Mrzimor, Havraspár, Nebelvír a Zmijozel. Totéž platí i pro Vás, při večení hostině budete Moudrým kloboukem vybrána do jedné z nich a také poučena školním řádem.
Školní rok v Bradavicích trvá od 1. září do 30. června. Do školy jsou studenti dopravování Bradavickým expresem z londýnského nádraží King´s Cross z nástupiště 9 a 3/4 přesně v jedenáct hodin. Vlak přijede na nástupiště v Prasinkách a odtamtud jdou studenti dopraveni do školy lodičkami (1. ročník) nebo kočáry (2. -7. ročník).
ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Stejnokroj
Žáci budou potřebovat:
tři jednobarevné pracovní hábity (černé)
jednu jednobarevnou špičatou čapku (černou na každodenní nošení)
jeden pár ochranných rukavic (z dračí kůže nebo podobné)
jeden zimní plášť (černý, se stříbrnými sponami)
Upozorňujeme, že žáci by měli veškeré oblečení mít opatřeno jmenovkou.
Předepsané knihy
Každý žák bude potřebovat tyto učebnice:
Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel (5. stupeň)
Batylda Bagshotová: Dějiny čar a kouzel
Adalbert Waffling: Teorie kouzelnického umění
Emeric Cvak: Přeměňování pro středně pokročilé
Phyllida Výtrusová: Tajemné kouzelné rostliny
Lubacius Brutnák: Přípravy lektvarů pro pokročilé
Arsenius Stopečka: Kouzelné odvary a lektvary
Wilbert Slikhaud: Teorie obranných kouzel
Jupitera Madison: Noční obloha (5. ročník)
nepovinné předměty:
Mlok Scamander: Fantastická zvířata a kde je najít (Péče o kouzelné tvory)
Helliddius Opasek: Obludné Obludárium (Péče o kouzelné tvory)
Kasandra Voblatská: Odhalování věcí budoucích (jasnovidectví)
Inigo Imago: Numeralogie (Věštění z čísel)
Charita Burbageová : Teorie mudlů (Studium mudlů)
Inigo Imago: Runy aneb písmo obestřené tajemstvím (Starodávné runy)
Další vybavení
1 hůlka
1 kotlík (cínový, standardní velikost 2)
1 sada skleněných nebo křišťálových lahviček
1 dalekohled
1 mosazné váhy
1 koště (nepovinné)
Žáci si s sebou mohou rovněž přivézt sovu NEBO kočku NEBO žábu (ostatní zvířata po konfrontaci s ředitelem koleje)
"Hm, takže potřebuješ nový stejnokroj, učebnice a dalekohled. Hůlku máš, kotlík, lahvičky, koště,… Tady je půl osmé ráno, takže v Londýně bude asi půl třetí odpoledne,… To je dobrý čas", přemýšlel nahlas. "Takže já napíšu dopis s potvrzením, že přijedeš a zároveň se mám optat, jestli si s sebou můžeš vzít Diu, co?"
"No, spíš bych napsala, ať se mnou počítají pouze, pokud mi dovolí psa místo kočky." zakřenila jsem se. Brácha mi oplatil úsměv: "Fajn, tak já jdu psát a ty se mazej připravit, za 30min se přemísťujeme do Příčné ulice. Nejsem si totiž jist, zdali bychom zde na Sněžné sehnali ten stejnokroj a učebnice. A navíc bychom mohli brnknout tátovi, už je to nějakej pátek, co jsme se viděli naposledy, co říkáš?"
To jsem myslím ještě nezmínila. Můj otec totiž pracuje jako bystrozor a proto je po většinu času v Anglii. Kdežto moje matka, která pochází z mudlovské rodiny, se neustále věnuje charitativním akcím, pracuje v mudlovských nemocnicích a "zázračně" léčí nemocné. No a obecně platí, že ji naleznete v oblastech postižených nějakou katastrofou. Takže jak vidíte, s rodiči se moc často nestýkám.
"Super, to by bylo úžasný! Jak myslíš, že bude v Londýně?"
"No, mohlo by tam být hezky, vem si nějakou sukni, tady je moc neužiješ", řekl a mrkl na mě.
Až do půl jedenácté večer jsme se jen tak potulovali Londýnem, bratr mě sem tam na něco upozornil a vysvětloval mi historii Londýna a jeho známých budov z pohledu mudlů, ale nikdy nezapomněl dodat, jakým způsobem jsme do toho zapleteni my - kouzelníci.
Když jsme se dostatečně vynadívali na nasvícené budovy parlamentu, přemístili jsme se zpátky do vstupní haly naší vily v Kanadě. Podívala jsem se na hodiny. Ručičky ukazovaly něco přes půl čtvrté odpoledne. Upřímně řečeno, nejraději bych zalezla do postele, věděla jsem ale, že bych stejně neusnula. Zamířila jsem tedy nahoru do svého pokoje. Znovu jsem si pořádně prohlédla všechny věci, které mi dnes na Příčné ulici koupil bratr. (Nick se s nimi sem přemístil ještě předtím, než jsme se vydali do mudlovských částí Londýna.)
Zastavila jsem se u nového stejnokroje. Popravdě, vůbec se mi nelíbí, jak v něm vypadám. Na můj vkus moc kontrastuje s mými vlasy a kůží. S povzdychem jsem ho zastrčila až úplně dozadu do skříně, sukni vyměnila za své nejoblíbenější kalhoty se spoustou kapes, přes hlavu jsem si přetáhla mikinu, vlasy si stáhla do culíku a ten jsem zastrčila pod šátek, popadla hůlku (ikdyž stejně nesmím kouzlit), seběhla dolů, stručně sdělila Nickovi, kam jdu, v hale jsem popadla větrovku, nazula pořádné boty a vypadla z domu.
S Diou po boku jsem se vydala na své nejoblíbenější místo vzdálené asi 5 km. Cesta vede lesem a poslední kilometr prudce stoupá. Nakonec jsem se vyškrábala na vrchol jedné z menších hor obklopujících Blackwater Lake, které se teď, temné jako inkoustová modř, rozpínalo pode mnou. Sedla jsem si do tureckého sedu a opřela se o kmen staré borovice. Pozorovala jsem jezero, hory tyčící se nad ním, jejich trvale bílé vrcholky, nádhernou oblohu se zapadajícím sluncem a v hlavě si přehrávala celý dnešní den. Setkání s milujícím otcem, Příčnou ulici, Londýn… Myslela jsem na matku, prošla si celý svůj život a nakonec jsem skončila u mé budoucí školy - Bradavic. Vychutnávala jsem si pohled na obrovskou růžovou kouli, ale nečekala, až zapadne úplně. Zkoušet slézt tuhle skálu ve tmě by bylo holé šílenství!
Když jsem se vrátila, zastihla jsem bratra, jak píše dopis: "Smím-li se zeptat, komu píšeš?"
Nicolas se usmál: "Právě si to udělala. Mamce, chceš jí něco vzkázat? Dnešek už jsem celý vylíčil…" podsunoval mi dopis. "Ne, díky, jen, že ji mám moc ráda a ať na sebe dává pozor!" řekla jsem.
"Mimochodem, nahoře jsem ti napustil vanu, myslel jsem, že by ti po…" nenechala jsem ho domluvit, vlepila mu na tvář pusu a utíkala do koupelny. Vana horké vody, úžasně teplé vody… To bylo teď to jediné, čím jsem mělo smysl se zaobírat.
Probudil mě hluk. Jako když se něco tříští. Hned potom následovalo Nicolasovo klení. Podívala jsem se na noční stolek. Budík ukazoval 8:13 hodin, kalendář 1. září. Takže je to tady. Den D. Plácla jsem sebou zpátky na postel a vtom se ze zdola ozval ten samý zvuk, který mě probudil, až na to, že předtím to znělo, jako když vám spadne sklenička, teď jako 50 skleniček. Oblékla jsem se a šla se podívat. A tam, po celé kuchyni byly skleněné střepy a Nick. Už neklel, byl zticha, opíral se o zeď a mračil se.
"Nicku? Co se to tu děje?" zeptala jsem se.
"Co? Nic! Mamka se má asi za týden konečně vrátit domů. Tak jsem si řekl, že by to tu chtělo dát do pořádku a proto jsem přikázal nádobí, aby se umylo, no a potom jsem nechal umýt i všechno ostatní, aby se lesklo, rozumíš?" přikývla jsem. Nicolas "myje" nádobí vždycky ráno.
"No, tak jsem šel psát tu moji přijímací esej do práce. Však víš… Ale koho by napadlo, že se to nádobí začne kupit na sebe, místo toho aby se uklidilo? Přišel jsem sem zrovna, když se ten pekáč pokoušel položit nahoru na konvici, kterou podpírala vidlička, a potom…" Během řeči už dával jednotlivé kousky dohromady a posílal na svá místa. Zavrtěla jsem hlavou, tohle se mu stalo už několikrát. Zatímco jsem si sedala ke snídani, napadlo mě: "Takže se s mamkou neuvidím?"
"Ne." zavrtěl hlavou Nick. "Je mi to líto, ale já ji donutím, aby ti napsala!" usmál se.
"Tak tomu věřím." Odpověděla jsem se smíchem.
O půl jedenácté už jsem stála v hale, kufr sbalený, na sobě světle hnědé kalhoty, pískově žlutou halenku, vlasy rozpuštěné. Nenamalovala jsem se, proč zbytečně poutat pozornost?
"Přemístíme se kousek od nádraží King's Cross. Nedoprovodím tě až tam, musím jinam. Takže, máš vše?" přikývla jsem.
"Pamatuješ si cestu?" znovu jsem přikývla.
"Mezi nástupištěm 9 a 10 je přepážka, prostě se neboj a projdi jí, rozumíš?" ujišťoval se.
"Jo, snad ano, budeš mi chybět," řekla jsem.
"Napíšu ti co nejdřív, říká se, že je to jedna z nejlepších škol, určitě to půjde." Objal mě.
Potom už jsme stáli v jedné menší ulici v Londýně.
"Tak ahoj, hodně štěstí," naposledy mě objal.
"Ahoj," na víc jsem se nezmohla. Než se přemístil, ještě řekl: "A v tom plášti si sexy, skvěle v něm ladíš s tím dalmatinem!" Musela jsem se usmát.
A byl pryč. Popadla jsem kufr a po boku s moji fenkou jsem se vydala na nádraží. Trvalo mi to asi dost dlouho, Nick totiž zapomněl na pár křižovatek, ale mají tu docela spolehlivé značení. Na nádraží jsem se dostala za 3 minuty jedenáct.
"Sakra!" zaklela jsem. Kašlala jsem na vozíky a běžela na nástupiště 9. Tam si nějaký pán všiml Diany a začal za mnou křičet: "Hej, slečno, kde má ten pes náhubek? Jak to, že není na vodítku?"
"To proto, že nemá obojek!" odpověděla jsem trochu drze. To mě ale v tu chvíli nezajímalo, nemám čas! Naštěstí nás dav oddělil a já neváhala a prošla přepážkou.
A tam stála úžasná červená parní lokomotiva! Bylo za minutu 11hodin. Urychleně jsem se prodírala tím přeplněným nástupištěm k poslednímu vagonu. Tam stálo lidí nejméně. Nějaký vysoký kluk mi pomohl s kufrem: "Děkuji ti mockrát!" oddechla jsem si a ten kluk zrudl, něco zamumlal a zaplul do kupé. Všude bylo plno nebo se tam nahlas smáli a bavili a mně bylo trapné přisednout si. Všichni si mě prohlíželi, asi poznali, že tu jsem nová. Poslední kupé, prosím. Úpěla jsem v duchu.
"Vypadá to, že máme štěstí," pošeptala jsem směrem k Die. V posledním kupé seděly jen 3 dívky. Jedna, s krásnými vlnitými vlasy černými jako uhel, si něco četla a okolí si nevšímala. Druhá, která měla dost odvážnou barvu vlasů (nachovou s černými melíry), asi spala. A třetí, která měla takovou tu barvu kůže, na kterou letí všichni kluci (úžasně krémově hnědou), poslouchala písničky a zamyšleně nebo unuděně, to se nedalo poznat, koukala z okna. Ani jedna si mě ještě nevšimla. Zaklepala jsem tedy na otevřená dvířka (a připadala si jako debil) odkašlala a chystala jsem se zeptat, zdali si můžu přisednout, když sebou vlak cukl a začal se rozjíždět. To Dianka asi nečekala, lekla se, skočila přímo doprostřed kupé a začala zuřivě štěkat. Skvěle, pomyslela jsem si.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 anvelean anvelean | 1. června 2012 v 19:22 | Reagovat

Jinak čtenářům, nevíme, čím je způsobena ta bílá barva u dopisu z Bradavic!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama